Odestát

Bral jsem to tehdy jako dobrodružství.

Já, celoživotní introvert typu „mouchy, snězte si mě“, jsem měl stát před třídou plnou puberťáků a mluvit o finanční gramotnosti.

Disciplíně, kterou většina dospělých celý život úspěšně obchází.

Slovo dalo slovo.

Firma jela víceméně sama. Času bylo víc než dnes a já podlehl dojmu, že bych mohl být užitečný i někde jinde.

Výstup z komfortní zóny.

Tehdy jsem ještě netušil, že se z ní dá vystoupit i na několik let.

Šlo navíc o školu ve vesnici, kde jsem bydlel. Doma tři předškolní děti a jedno školní.

Dětí jsem měl zřejmě málo.

První roky fungovalo všechno překvapivě dobře.

Rychle jsem pochopil, že každá třída má vlastní počasí. Někde byl od rána listopad. Jinde začala hodina vichřicí a po deseti minutách se vyjasnilo.

Pondělky byly po víkendu marné.

Hodiny po obědě taky.

Finanční gramotnost tehdy prohrávala i s trávením.

Někdy pomohlo dvacet dřepů. Jindy jsme šli k potoku.

Nohy do vody. Stéblo do pusy.

Zkusit, jestli ještě umíme foukat do pampelišek.

Rozpočet počkal.

Postupně jsem poznal náladu ve třídě ještě před zahráním na flétnu. Tou se tam svolávalo místo zvonění.

Někdo přišel po hádce s rodiči. Někdo bez úkolu. Někdo měl hlavu plnou něčeho, na co žádný pracovní list nebyl.

Ne vždycky jsem věděl, co se děje.

Ale většinou bylo poznat, že dneska nezačneme úrokem.

Pak jsem si jednoho dne všiml, že se na přestávku těším taky.

O smyslu letních prázdnin už jsem nepochyboval vůbec.

Jenže nejvíc mě nakonec neunavovaly děti.

Přišla školská rada. Další rada. Koncepční skupinka. Dotazníky atmosféry. WhatsApp. Hromadné e-maily.

Na každý bylo potřeba reagovat.

Nejlépe citlivě.

A pokud možno ještě dnes.

Po některých jednáních jsem odcházel s pocitem, že jsme probrali úplně všechno kromě toho, proč jsme se sešli.

Stát před třídou plnou puberťáků mi postupně připadalo docela přehledné.

Když je něco nebavilo, aspoň to řekli.

Začalo mi docházet, že komunitní škola nevychovává jen děti.

Já se tam učil mluvit před lidmi.

Poslouchat.

A nakonec i říct, že už nechci.

To poslední mi trvalo nejdéle.

Odchod přitom nebyl nijak dramatický.

Žádné bouchnutí dveřmi.

Jen jsem si chtěl vzít část svých odpolední zpátky.

Být s vlastními dětmi. Mít chvíli klid. Dostat nějaký nápad a nemuset kvůli němu zakládat skupinku.

Čekal jsem, že si budu připadat, jako bych něco vzdal.

Ale přišla jen úleva.

Jen v hlavě jsem z té školy ještě nějakou dobu neodcházel.

Některé debaty pokračovaly, i když už jsem byl dávno doma.

Bez ostatních účastníků.

Ani tehdy jsem je nevyhrál.

Některé věci se totiž nemohou jen tak stát.

Musí se odestát.

A to trvá.

Pak zůstanou vzpomínky.

Na pár výjimečných dětí.

Kvůli kterým bych do té třídy vešel znovu.

Dulákova rada: Zkuste školu nebo jinou neziskovku. Myslíte si, že jdete učit děti. Pak vás začne učit život. A ostatní dospělí vás z něj budou zkoušet. Každý den. I o prázdninách.