Měli jsme zpoždění

Cestou ze školky jsme se zastavili u bagru.

Já viděl výkop. Syn životní příležitost.

„Ještě chvilku,“ řekl.

Tuhle větu doma používám taky. Většinou se dívám do telefonu.

Tentokrát jsem ho nechal v kapse.

Bagrista nabral hlínu. Otočil se. Vysypal ji. Syn mi vysvětlil, že teď pojede pro další.

Měl pravdu.

Po dvaceti minutách jsme věděli, kam couvá náklaďák. Po třiceti nám bagrista zamával. Syn mu zamával oběma rukama.

Domů jsme přišli pozdě.

„Kde jste byli?“ zeptala se manželka.

„U bagru,“ řekl jsem.

„A co jste tam dělali?“

Chtěl jsem říct, že nic.

„Byli jsme spolu,“ řekl syn.

Tak jsem to nechal.

Váš pan Dulák.