Láska a statika

Z lásky k manželce jsem koupil klavír.

Přesněji křídlo.

Petrof.

Staré přes sto let.

Skoro tři sta padesát kilo lásky.

Někteří muži kupují květiny. Já jsem měl potřebu zaměstnat i statika.

Plán byl jednoduchý.

Až nebude doma, nechám křídlo nastěhovat do podkroví.

Vrátí se a tadááá…

Překvapení.

Měl jsem promyšlenou hlavně tuhle část.

Podkroví působilo jako ideální místo. Křídlo taky. Ve své hlavě jsem je už měl pohromadě a vypadalo to nádherně.

Dům se k tomu zatím nevyjádřil.

Pak přišel statik.

Člověk, který se na romantická gesta dívá zespodu.

Plán neprošel.

Nevím, co si tehdy myslel o mně. O domě měl zřejmě jasno.

Přísloví „dvakrát měř a jednou řež“ mě nikdy zvlášť nepřitahovalo.

Já většinou nejdřív něco vidím.

Pak už v tom bydlím.

Měřím až ve chvíli, kdy se tam něco nevejde.

Křídlo tedy do podkroví nešlo.

Později jsem chodil po staré budově ve Frýdku. Bývala tkalcovnou a pak poštou. Přemýšlel jsem, co by v ní mohlo být.

Penzion.

Kavárna.

Pražírna.

Vernisáže, koncerty a všechno ostatní, co člověka napadne, když ještě nesedí nad rozpočtem.

A tehdy se ozvalo to křídlo.

Že chce právě tam.

Tak kolem něj postupně vzniklo skoro všechno.

Lidé přijížděli. Pili kávu. Poslouchali hudbu. Do kroniky na klavíru psali svoje příběhy.

Dárek pro manželku se trochu rozrostl.

Pak přišel syn. Covid. A ohlásila se dvojčata.

Tentokrát jsme si doma sedli ke stolu.

Chceme zpomalit.

Zpomalíme.

Následovaly jiné koncerty. Noční. Bez vstupenek a s velmi náročným publikem.

Křídlo dnes odpočívá nedaleko lihovaru.

Po jedné vernisáži se zase ozvalo.

Že by chtělo k nám.

Má to kousek. Kdyby chtělo, dojde pěšky.

Tentokrát bych se ale nejdřív zeptal statika.

Manželky taky.